Vzpomínky na Ukrajinu

V létě to bude 6 let!, co jsme se Honzou vypravili na nádhernou Ukrajinu. Já jakožto svatební fotografka, Honza jakožto můj parťák a ochranitel. Honzíkovi byl rok a půl, tohle byl náš první několikadenní výlet bez prcka. Pamatuju si, že mě trvalo den, než jsem přestala mít infarktový stavy, že se otočím a Jenďa tam není :-D Byl v té době dost neřízená střela a nebýt v doběhové vzdálenosti 1,5 metru bylo kolikrát naprosto fatální :-D Jeli jsme naší starou milovanou A6, kde jsme si vzadu udělali i pelech na přespání. Zastavili jsme se na jeden den na Slovensku, ve Vysokých Tatrách. Do kempu jsme dorazili v 11 večer, v hospůdce si dali pivo a večeři - ano v tuto hodinu, byli tam boží. Ráno na nás čekal fantastický výhled na Vysoké Tatry, přímo z našeho bouráku. V šíleným vedru jsme pak vylezli k horskému vodopádu Skok. Cestou jsme pili vodu z horského potůčku, jelikož 1 lahev pro každého se ukázala jako dost malá zásoba. No a pak hurá na Ukrajinu, protože jsme byli nervózní z čekání na hranicích. Jelikož jsem s sebou táhla celou fotovýbavu, schovala jsem jí vzhledem k povaze předešlého výletu a auta bez dozoru v zavazadlovém prostoru v kufru. A vzpomněla si na to, až když jsme byli v monitorovaném pásmu hranic. Tady na vysvětlenou - byli jsme ženichem upozorněni, že se stává, že chtějí vědět čí je to notebook, jestli vám opravdu patří, na co ho potřebujete, jestli v něm nemáte nějaké nepravosti... no prostě se chytají všeho. A taky ať neříkám, že jedu fotit svatbu, že by mohli vymýšlet, ať spíš řekneme, že jedeme na svatbu jako hosté. Takže druhý foťák ukrytý hluboko v autě na nás moc důvěryhodné světlo neházel. Naštěstí vyhmátli na prohlídku dvě auta před námi. Nás nechali několik minut předůležitě čekat. Pak si zavolali Honzu do kanceláře kvůli dalším podrobnostem a nevím, co se tam dělo. Ale jak znám svého manžela, asi jim oznámil, že prostě jedeme a jeli jsme. Pro dvě porevoluční děti naprosto nová zkušenost. 

Hned po přejetí hranic mě překvapila kvalita silnic, spíš většinou cest :-D ale nádherná, úchvatná příroda. Jeli jsme jen kousek za hranice, do Užhorodu, ale i tak to byla krása. Přijeli jsme do luxusního hotelu uprostřed ničeho, kde se měla druhý den konat svatba. Po krátkém odpočinku nás ženich pozval, ať se k nim večer připojíme. No, stručně a jasně - já alkohol s díky vynechala a Honzu jsem druhý den dost litovala :-D 

Ráno jsme vyrazili do pravoslavného kostela. Byla jsem nervózní až běda a jen silou té největší vůle jsem se držela tady a teď. Rozumějte, fotila jsem druhým rokem a poprvé v životě pravoslavnou svatbu. Na místě, kde jsem nikdy nebyla. Neviděla jsem, jak to tam vypadá a vůbec ale vůbec jsem to nedokázala odhadnout. Na internetu jsem měla shlédnuté fotky, videa a příspěvky jiných fotografů. Zjistila jsem si, jak jdou věci za sebou. A věděla jsem, že na 99% tam bude tma. Plus jsem měla 100% jistotu, že bleskem tu atmosféru zabiju a fotky budou jako z naparáděné obřadní síně. 

Vešla jsem vstupními dveřmi. Byla tam tma jak v pytli. Přišel okamžik rozhodnutí. Bleskat? Bleskat jen někdy, ať mám něco jisté? Jít do toho na plno a věřit Nikonu? Můj milovaný Nikon D750 jsem měla samozřejmě ve špatných světelných podmínkách vyzkoušený. Ale stála jsem na svatbě, měla jsem asi minutu na rozkoukání a půl na rozhodnutí. Okey. Jde se na věc. Pánbu se mnou a zlý pryč, Nikone, dělej, co umíš a proč jsem si tě koupila. Amen. 

A bylo to boží! Doma jsem se klepala podruhé, když jsem fotky otvírala v počítači. Při úpravách jsem si byla vděčná, že jsem do toho šla takhle!

No a pak už se slavilo zpět v hotelu. Nádherná nevěsta, Marina je fantastická dáma v pravém slova smyslu. Dorozuměli jsme se tak nějak mezi řádky a fungovalo to skvěle. 

Druhý den jsme si projeli ještě blízké okolí a stavili se někde cestou k hranicím, ale i když jsme si užívali nádherných výhledů a jinakosti cizí země, naše myšlenky směřovaly k tomu, co bude zase na hranicích. Když jsme naši zkušenost probírali se svatebčany, poradili nám, ať si prostě každý pověsíme foťák na krk - přece můžeme mít každý svůj a je to. Že v tom kufru by to opravdu mohla být záminka, proč nás zdržet. Což jsem v žádném případě nechtěla, na druhé straně jsem měla svoje dítě milovaný a myšlenky už jen u něj. Ve frontě na hranicích jsme zůstali stát několik hodin. Zapomněli jsme si veškerou hudbu, v Audině jsme měli jedno jediný cédo Pokáče - Vlasy a ukrajinskýmu rádiu jsme nerozuměli, ani nás to fakt nebavilo. Knížka žádná. No, záživné to bylo. Pak jsme se dostali na řadu. Přes ukrajinskou stranu v pohodě, ale ty Slovenský... Auto - co, proč jak, co vezeme, kolik přesně toho vezeme a pak se začal pídit okolo foťáku. Bože... Takže - co je to za typ, jak dlouho ho mám, jaký objektiv, co fotím. No to si už dělá srandu. A následující věta od celníka mě rozsekala - jestli bych mu prý nevysvětlila, jak se ostří, že to vůbec nechápe :-D Takže se z něho vyklubal fotonadšenec, se kterým jsme si na hranicích pokecali o ostřících bodech a hned to vyzkoušeli. A jeli jsme :-D 

Slíbila jsem si, že na Ukrajinu se jednou vrátím, abych tuhle nádhernou přírodu poznala zblízka. Tak teď upřímně doufám, že bude příležitost. 

No a s Pokáčem jsme si během cesty prošli různými fázemi. 

* Bavilo nás to. 

* Naučili jsme se všechny písničky. 

* Nemohli jsme je ani slyšet. 

* Jeden z nás je nemohl ani slyšet a druhý si je broukal. 

*Měli jsme to puštěné jako kulisu. 

Jsem vděčná za tuhle vzpomínku a zkušenost :-)