román Devět
"Už nic neříkám. Jenom... je mi líto, že jsme se o tolika věcech bály mluvit."
"Mně taky, mami. Vyspi se."
Taktak stihnu odskočit ode dveří. Je mi dobře. Nějak moc dobře.
Polknu poslední kousek vánočky a zakousnu se do vanilkového rohlíčku.
Zvláštní. Kdo by to byl řekl, že vánoční pokoj nalezneme zrovna teď a tady? Člověk ho hledá v dárcích, naklizených domovech, napečeném cukroví, koledách, dobrém jídle, rodinných návštěvách a my nemáme nic z toho. Jen pár kousků cukroví od mé mamky, smrkovou větvičku na Lenčině nočním stolku a pořádně uleželou rybí polévku k obědu. A potom něco, co se dá těžko pojmenovat, takový pocit, že tohle je doopravdy život, což je v bezprostřední blízkosti smrti zvláštní.
Nebo taky není.
Každý nádech a výdech je najednou dar. Každé slovo má větší váhu. Jako bychom ze zvláštního bezčasí, ve kterém obvykle žijeme, byli konfrontovaní s vlastní konečností a nesamozřejmostí své existence.
Vděčnost.
To je to slovo.
úryvek z románu Devět
Bylo mi ctí portrétovat Kačku Beátu do její knihy Devět, který tisíciprocentně stojí za přečtení!
Kdo četl, ví, jak moc léčivá tato kniha je.